Vytisknout tuto stránku

Rozhovor s (ne)herečkami z představení Budu všude kolem tebe a herečkou a hudebnicí Petrou Bílkovou

  • středa, 09 březen 2016
  • | 7918×
Ohodnotit tuto položku
(19 hlasů)

Premiéra nového představení Budu všude kolem tebe se blíží a zde si můžete přečíst pár krásných slov několika statečných žen. 

V divadle Kampa se chystá 12. března premiéra představení s názvem Budu všude kolem tebe. V představení se odehrají skutečné příběhy o bolesti a naději, jež vyprávějí ženy-­matky, které ztratily své děti. 

Na počátku byl jeden trochu bláznivý nápad maminek ze spolku Dlouhá cesta, které měly touhu zahrát si divadlo. O čem? O svých příbězích, bolesti, smutku, o znovu nabyté naději a o složité cestě, kterou musely ujít. Co všechno se změní, když žena ztratí dítě? Kde hledá pomoc? O čem sní? Existují Andělé? A takto pomalu vznikal scénář ze čtyř skutečných příběhů žen, které se na jevišti setkají díky svým dětem. Jim je věnováno toto představení, stejně jako všem rodičům, kteří nacházejí přes prožitou bolest znovu radost, lásku a naději.

1. Proč jste měly touhu ztvárnit své příběhy na jevišti a samy se odvážit je hrát?

Bohdana Kovalová: Občas jsem měla pocit, že bych ráda někomu sdělila, co jsem prožívala, ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že slovy to nelze. Slova prostě nestačí. Divadlo znamenalo novou možnost zpovědi někomu anonymnímu – tam v té tmě, za reflektory.

Libuše Fáryová: Protože hrát divadlo mě lákalo od dětství, ale příležitost si to zkusit nikdy nebyla tak blízko. Z mého pohledu to bylo: "teď nebo nikdy".

Lucie Burdová: Byla jsem u zrodu nápadu a přišlo mi to smysluplné. Vidím zde dvě roviny – první je terapeutická pro další pozůstalé rodiče a druhá je od­tabuizované pro širokou veřejnost.

Zuzana Hrušková: Řekla bych, že jsem impulsivně a nadšeně reagovala na nápad Martiny Hráské, předsedkyně sdružení, že budeme hrát divadlo. Teprve později mi začalo docházet, co to obnáší. Ale vůbec to ho rozhodnutí nelituji, naopak. Pomáhá to mně, doufám, že to pomůže i dalším rodičům, kteří přišli o dítě a snad i všem lidem, kteří představení uvidí. Já jako jediná neztvárňuji svůj příběh, ale příběh matky, jejíž syn se náhle a naprosto nečekaně rozhodl odejít ze života ze své vůle. Situace z nejtěžších. Můj vlastní příběh je podobný příběhu Libušky.

2. Bylo během zkoušení nějaké těžké období, pochybnosti a vy jste toužily to vzdát?

Bohdana Kovalová: Pochybnosti jsou neustále, ale nikdy bych to nevzdala. Už proto, že je zde minimálně dalších pět lidí, kteří do toho investovali svůj čas a energii. Toho si vážím a nezahodila bych to.

Libuše Fáryová: První taková chvíle pochybností přišla hned v začátcích, kdy to vzdávaly maminky, za které jsem si myslela, že budu jen alternovat a nakonec jsme zůstaly na čtyři příběhy jen čtyři a žádná nemá náhradnici, takže tíha zodpovědnosti je velká. Druhá krize přišla s uvědoměním si svého věku oproti zbývajícím maminkám a s tím spojených problémů s rychlostí pohybu, apod. Nakonec jsem to s pomocí všech ostatních ustála.

Lucie Burdová: Když jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství a poté s miminkem. Říkala jsem si, že jsem si vzala velké sousto, protože je to docela řehole (obdiv hercům!). Naštěstí mám silný pud odpovědnosti a navíc skvělou podporu v rodině i mezi holkami v divadle.

Zuzana Hrušková: Krize byla, když jsem měla dojem, že se nikdy nenaučím mluvit zřetelně a nahlas, že se nenaučím mluvit při pohybu, že si nezapamatuji text, připadala jsem si, že jsem se pustila do něčeho, na co vůbec nemám. Nechtěla jsem být fušerem. Díky podpoře Ivety a ostatních žen jsem to snad překonala, i když pochybnosti asi budou stále. Občas tomu raději říkám pokora.

3. Co vás naopak bavilo a z čeho jste měly radost?

Bohdana Kovalová: Mám radost sama ze sebe, že jsem se do toho pustila. Pro mě osobně je to velká výzva a příležitost. Další stupínek na mé cestě k sebejistotě. A také jsem vděčná, že jsem zde potkala úžasné ženy. A navíc... mám při hraní mimořádný pocit napojení na mého syna – myslím, že on v tom hledišti sedí a usmívá se­ zcela určitě.

Libuše Fáryová: Celé období zkoušení byla pro mne radost od začátku do konce: Díky Dlouhé cestě a tomuto projektu jsem se mohla setkat s úžasnou dámou Ivetou Duškovou a báječnou Petrou Bílkovou, která nás hudebně provází celým představením. Spolu s nimi i ostatními maminkami­(ne)herečkami jsme prožily celý rok a Ivetka na základě vyprávění příběhů o odchodu našich dětí napsala krásný scénář, ke kterému Petra Bílková citlivě přidala hudbu. I když ty příběhy jsou smutné, takže jsme při nich všechny slzely (u některých pasáží nám slzy tečou i nyní), taky jsme se od srdce nasmály, takže to byla a je taková očistná terapie. Radost mám z každého setkání s nimi a jejich prostřednictvím také s našimi dětmi, které jsou tu vlastně pořád kolem nás :­)

Lucie Burdová:  Obecně mám ráda tvoření, takže určitě ten postup, kdy z tisíců nápadů se vytvoří na sebe navazující příběh, ve kterém se vystřídají všechny emoce. Je vidět, že Iveta je na pravém místě, protože přesně to se jí povedlo.

Zuzana Hrušková: Nejvíc mě bavilo, když jsme spolu­utvořily podobu představení, všechny zkoušky s koláčky a čajíčky, nikdy nezapomenu na soustředění na Sázavě. Zažily jsme hodně silných okamžiků a taky hodně legrace. Krásný čas.

4. Co byste rády tímto představením sdělily a koho myslíte, že oslovíte?

Bohdana Kovalová: Že jsem krásná, šťastná, veselá i smutná a že miluju život a svého syna, i když tady už se mnou není. Oslovím asi toho, kdo bude chtít poslouchat.

Libuše Fáryová: Že lze v životě dosáhnout za všech okolností i toho, co se z počátku zdá být z mnoha důvodů nemožné. Myslím, že hra osloví jen ty, kteří budou chtít být osloveni, nezaleknou se nezvyklého tématu a přijdou se na naše představení podívat!

Lucie Burdová: Pozůstalým rodinám to, že nejsou na té lodi sami a že jejich způsob truchlení je v pořádku. Též, že se dá žít smysluplně dál, i když vždy bude „před“ a „po“. A všem ostatním lépe pochopit nás pozůstalé a díky tomu lépe uchopit způsob komunikace s námi.

Zuzana Hrušková: Představení by mohlo přiblížit, co rodiče, kteří ztratí dítě, prožívají, co potřebují a co vůbec ne. Nabízí naději, že život se dá žít dál, i když část bolesti zůstává. Kromě toho, že je v představení smutek, je tam také život, radost, humor, láska, naděje. Diváci si tam mohou najít každý něco pro sebe. Oslovíme všechny ty, kdo se nebojí přijít.

5. Co pro Vás tato divadelní zkušenost znamenala a šly byste do toho znovu?

Bohdana Kovalová: Tento projekt je tématem i pojetím jedinečný a myslím, že se to již nebude opakovat. Ale kdybychom byly znovu na začátku a někdo přišel s podobným nápadem, šla bych do toho znova. Měla jsem mimořádné štěstí, že jsem mohla tvořit něco takového s takovými lidmi. Nesmírně si toho cením.

Libuše Fáryová: Tahle divadelní zkušenost mi dala poznání svých (ne)hereckých možností, a kdybych byla mladší a někdo mi znovu dal tu příležitost, určitě bych ji s radostí přijala :­)))

Lucie Burdová: Uvědomění provázanosti nás žen matek a i když je každý příběh jiný, tak jádro bolesti a zároveň naděje je stejný. Možnost ztvárnit své pocity, ale zároveň se naučit je uchopit herecky tak, aby se do nich člověk nezabředával a trochu od­osobnil mě pomohlo lépe pochopit nejen tu mou lidskou zkušenost, ale i herecký svět. Určitě bych šla do toho znovu. Čekám na nabídky.

Zuzana Hrušková: Pro mě to byl nezapomenutelný rok, proměnilo mě to, jsem vděčná zejména Ivetě a Petře, že s námi do toho šly a Martině, že všechno zařídila a věřila nám. Kdybych do toho šla nyní znovu, tak bych se asi víc bála, což by mohlo být na škodu. Lepší pro mě bylo, když mě hodili do vody, plavu intuitivně, styl se doladil později :­))

_____________

Rozhovor s herečkou a hudebnicí Petrou Bílkovou, která představení doplňuje o živý hudební doprovod.

1. Jak jste se dostala ke spolupráci s Dlouhou cestou a proč jste do projektu šla?

Autorka scénáře, režisérka této inscenace, moje velká kamarádka a dlouhodobá divadelní „spoluhráčka“ Iveta Dušková mě oslovila, zda bych chtěla spolupracovat na tomto projektu jako hudební doprovod. Téma celého projektu je velmi silné a já jsem byla potěšena, že můžu být součástí tohoto hledání a tvoření. A protože ráda doprovázím, ráda s Ivetkou spolupracuji, neváhala jsem ani minutu. Každé nové zkoušení pro mě znamená novou možnost něco se naučit, něco poznat a třeba i pochopit.

2. Co bylo nejtěžší při tvorbě hudby a z čeho jste vycházela?

Hudbu jsme hledaly všechny společně. Zpracovávaly jsme hudební motivy, které již holky­herečky používaly v prvních fázích zkoušení. K tomu jsme hledaly společně nové „motivy“, které by se do situací hodily. K tomu jsme přidávaly další zvuky či pazvuky. Mým úkolem pak bylo tyto motivy zpracovat tak, abych je byla schopna interpretovat na klavír, harmoniku či hlasem a pracovat s nimi tak, aby dané situace podpořily a holkám pomohly při jejich hraní. Nevím, co z toho bylo nejtěžší, ale vím, že nejdůležitější na doprovázení je najít cit a míru – tak, abych opravdu „doprovázela“ to, co se děje na jevišti, pomáhala těm, kteří hrají a zároveň hudební stránkou nenápadně přispěla k celistvosti celého

3. Co vás bavilo na zkoušení a z čeho jste měla radost?

Zkoušení mě baví snad vždycky. Je to pro mě (jako pro herečku či hudebnici) vždy období, které dává možnost otevřít kanály a nasávat, co to dá. Naučit se něco nového, posunout se zase o krok dál v tom našem „uměleckém snažení a smažení“ Toto zkoušení však bylo nejvíc obohacující díky lidem, které jsem potkala. Ženy, maminky jsou skvělé bytosti, které musely v životě zažít velkou bolest a najít sílu jít dál. A ony hledají, nevzdávají se, jdou dál a přes velikou bolest umí rozdávat okolo sebe radost a lásku. A za to jim děkuji. OBROVSKOU radost jsem měla z jejich práce. Jejich přístup ke zkoušení byl nesmírně poctivý, otevřený, citlivý, trpělivý.

4. Jaká byla práce s ne­herečkami a čím se liší od profesionální práce?

Práce s ne­herečkami je určitě pomalejší a vyžaduje více trpělivosti. Jak ze strany vedoucího­ režie, tak ze strany herců samotných. Já znám Ivetku jako režisérku dlouho a proto jsem správně tušila, že její vedení bude to pravé a trpělivost a klid chybět nebude. U „profi“ herců je mnohdy všechno jasné hned, všechno umíme, víme, ... ale nakonec přeci jen něco chybí. Ale co, když všechno víme ?!? Aha ?!? U „neherců“ je někdy větší pokora k celému dění. A tu naše holky mají. A pak byla radost se na ně dívat, jak na jevišti přímo rozkvétají. Jak získávají na jevišti jistotu, klid, jiskru v oku. A tak se stalo, že naše „ne­herečky“ stvořily představení velmi něžné, jemné a přitom nesmírně silné.

4. Co byste ráda tímto představením sdělila a koho myslíte, že oslovíte?

Byla bych ráda, aby se lidé nebáli na představení přijít. Aby se nezalekli těžkého tématu. Není potřeba se bát. Moc ráda bych sdělila, že „to“ má smysl. Že je fajn, když člověk najde sílu a nevzdá to. A nejvíc ráda bych byla, kdybychom oslovily nejen rodiče, kteří prožili to co naše maminky, ale každého z nás. Protože každý z nás má svůj příběh, ve kterém občas musí zabojovat, aby mohl jít dál. Kéž mu dodáme aspoň kousek naděje.

 

Rozhovory připravila Tereza Niesytová

Naposledy změněno středa, 09 březen 2016 22:44