Udělejte radost a věnujte DÁRKOVÝ POUKAZ do Divadla Kampa

dárkový poukazk dispozici jsou dvě varianty poukazů (na 3 vstupenky nebo na 6 vstupenek). Podrobnosti
s možností objednání
zde.

Rozhovor s Ivetou Duškovou o novém představení Budu všude kolem tebe

Ohodnotit tuto položku
(3 hlasů)

Malé nahlédnutí do přípravovaného představení o ztrátě dítěte, naději, sdílení a překonávání sebe sama. 

Proč jsi se rozhodla zpracovat téma tak náročné jako je je ztráta dítěte?

Nebylo to moje téma. Přišly za mnou ženy ze spolku Dlouhá cesta, že by měly touhu vytvořit divadelní představení z svých prožitých příběhů.

A co bylo zpočátku nejtěžší?

Rozhodnout se, že do toho jdu. Nejprve jsem se ptala sama sebe, jestli to vůbec zvládnu, jestli zvládnu zpracovat nejen téma, ale i práci se ženami, které si prošly takovým traumatem, a jestli i ony budou schopné to psychicky zvládnout. Ale pak jsem si řekla, že je to výzva. Mám dvě děti a teď už i čtyři vnoučata. A samozřejmě představa, že tu nejsou je jednou z nepředstavitelných. Ale něco mě nabádalo, abych se do toho pustila.

Měla jsi během zkoušení nějakou krizi, kdy jsi si nevěděla rady a chtěla jsi to vzdát?

Krize a pochybnosti vás provázejí během každé tvůrčí práce. Ale vzdát jsem to nechtěla nikdy. Když už se jednou do něčeho pustím, nevzdávám to. Nejtěžší pro mě bylo začít psát scénář. Trvalo půl roku, než jsem se do toho pustila, než sem začala mít pocit, že vím kudy. Chtěla jsem poznat nejen jejich příběhy, ale hlavně jejich vnitřní světy. Kladla jsem jim otázky, proč mají touhu vyprávět své příběhy právě prostřednictvím divadla, co chtějí sdělit, o co se chtějí podělit, co sdílet? A tak pomalu vznikal scénář. Jsou v něm zastoupeny různé možnosti odchodu ze života: sebevražda, nenarozené dítě, smrt dítěte po dlouhé nemoci i nešťastnou náhodou. Jednotlivé příběhy, založené na obrazech a gestech, se prolínají a ze střípků se nakonec poskládá celková imprese: jak ženy prožívají tak hlubokou ztrátu, tak tragickou událost, jak se k ní postaví a jak s ní dokáží dál žít, jak se s ní vyrovnávají a jestli dokáží znovu najít v životě štěstí. To mě zajímalo už na začátku: jestli se to vůbec dá překonat a jakým způsobem.

Co tě na práci s neherečkami nejvíce bavilo?

Setkávání se a hledání. Vždycky jsem se na holky moc těšila. Na jejich štěbetání, na jejich denní trable. Před každou zkouškou se nejprve uvařil čajík, každá přinesla něco na zub a pak, když se vše důležité probralo, se začalo zkoušet. Někdy ta přípravná čajíčková fáze byla dlouhá a já už si říkala, že bychom měly zkoušet, ať něco uděláme, ale tahle fáze byla stejně důležitá jako ta na jevišti. Sžívaly jsme se, poznávaly a ladily. A já jsem jim nesmírně vděčná, za to že mi dovolily nahlédnout do svých příběhů a vnitřních světů. Navíc jsem s radostí sledovala, jak postupně na jevišti nacházejí jistotu, jak se jim daří rozkvést a zkrásnět. Ten proces byl očišťující a nabíjející.

Co bys chtěla, aby vaše představení sdělovalo a koho myslíte, že oslovíte?

Chtěly bychom dát naději, že je možné tuto těžkou situaci překonat a znovu nalézt radost ze života. Ale samozřejmě to vyžaduje neuvěřitelnou vnitřní sílu a pochopení. Najednou vidíte, jak se velkým utrpením člověku „rozšiřuje“ srdce, že vnímá život úplně jinak, vědomě, hluboce, odvážně, naprosto nesobecky a ne­sebestředně. A koho oslovíme? Všechny, kteří mají odvahu nahlédnout na toto silné a tabuizované téma.

Rozhovor připravila Tereza Niesytová

Naposledy změněno pondělí, 29 únor 2016 15:12